– zpevněná heterogenní přírodní látka, která tvoří zemskou kůru, skládající se z různých minerálů, původ horniny je vyvřelý, sedimentární či metamorfní
– souborové popisné vyhodnocení pasportizace území či trati s odborným popisem řešené problematiky, definice konceptu řešení s vyhodnocením geotechnických rizik vzhledem k provozované trati a území, specifikace omezení ve vazbě na polohu v chráněných územích s případným výskytem chráněných a zvláště chráněných druhů, jedná se o základní hodnocení stavu skalního svahu a hodnocení rizika a dokumentace ostatních geotechnických rizik – zemních sesuvů apod.
podrobná dokumentace lokálního území strmého svahu či skalního svahu dle povahy přípravných projektových prací, geotechnický průzkum prováděný v rozsahu definovaném tímto MP
– projev svahové nestability v podobě opadu, řícení sesuvu, opad – řícení zeskalního svahu v jakémkoli rozsahu, sesuv u strmých zemních svahů, projev svahové nestability je mimořádná událost, která svým rozsahem a vývojem postihne VBP a jeho bezprostřední okolí,vlivem mimořádné události nemusí dojít k ohrožení či omezení bezpečnosti či poškození zdraví, osob a majetku,
– stavební konstrukce vybudovaná ze sypaniny nad úrovní terénu; svou únosností a stabilitou musí při zaručeném stupni bezpečnosti odolávat bez trvalých deformací statickému i dynamickému zatížení, zemní těleso vytvořené nasypáním a zhutněním zeminy nebo horniny do předepsaných rozměrů, včetně úpravy svahů a zemní pláně (ČSN 73 6133)
– stavební konstrukce, která vznikne lokálním odtěžením horniny do předepsaného profilu, zemní těleso vzniklé vytěžením a odstraněním rostlé zeminy (horniny) do úrovně zemní pláně (ČSN 73 6133), odřez může být pouze jednostranný
– základní rychlá dokumentace strmých a skalních svahů pro zhodnocení základních popisných kritérií a vyhodnocení geotechnických rizik, vyhodnocení pasportu pro každou lokalitu dle Pasportizačního listu se souborovým vyhodnocením a přehledem pro řešení území a trati, jedná se o nedestruktivní zhodnocení pouze se základním zjištěním popisu a velikosti území a základních popisných kritérií
– souvislá dokumentační činnost pro zjištění dostupných informací o hodnoceném území v povaze k řešenému účelu, v rámci projektové a stavební činnosti může být prováděn průzkum dendrologický, geodetický, botanický, archeologický, hydrogeologický apod. V rámci tohoto MP se hlavně definuje nezbytný a potřebný rozsah geotechnického průzkumu pro řešení skalních a strmých svahů, geotechnický průzkum pro potřeby dokumentace skalních a strmých svahů není jednoznačně normami definován a v tomto MP je tak určen jeho rozsah, nezaměňovat inženýrsko-geologický průzkum a geotechnický průzkum, tento MP dále stanovuje nezbytný a potřebný rozsah geodetických průzkumných prací pro projektovou přípravu
– přípustný rozsah sanačních opatřením ve vazbě pravděpodobnosti vývoje výskytu řícení hmoty a výši nákladů na zajištění rizika, zatímco v přípustné míře rizika je maximální výše škod v nejméně pravděpodobném vývoji v nízkém řádu stovek mil Kč, u zajištění skalního svahu se sanační opatření mohou pohybovat až řádu vyšších stovek mil. Kč, v tomto MP je tento faktor jen velmi stručně uveden a definován.
Dle grafu níže (obsahuje vyjádření 4 proměnných) je možné sledovat pravděpodobnost opadu – řícení dle množství v celé posuzované době. Dále graf vykresluje průběh křivky výše nákladů na zajištění množství uvolněného materiálu. Hodnota přípustné míry zajištění tak vymezuje rozsah přípustného pravděpodobného vývoje řícení uvolněného materiálu ve vazbě na možnou výši nezbytných nákladů vynaložených na zajištění takového řícení.
100% míra zajištění – vymezuje oblast nereálného zajištění veškerého možného vývoje řícení, nereálné je to proto, že technicky nelze takové míry zajištění na jakékoli stavbě dosáhnout i s vynaložením všech možných finančních prostředků,
90% míra zajištění – vymezuje zajištění rizika řícení v rozsahu pravděpodobného vývoje 0,015 – 0,995, drobný opad úlomků jemného zvětralého množství do velikosti cca víčka od PET lahve až po bloky do cca 100 m3, případná stabilizace větších struktur by byla s ohledem na pravděpodobnost řícení extrémně náročná – stovky mil Kč, tato míra zajištění je prakticky nasazována na většinu řešení zajištění skalních a strmých skalních svahů,
70% míra zajištění – vymezuje zajištění rizika v pravděpodobném vývoji 0,085 – 0,989, opad částí masívu velikosti krabičky sirek po bloky do cca 50 m3, tuto míru zajištění je možné uplatnit u dopravních cest nižšího řádu, kde sanační zásah v řádu vyšších desítek mil. Kč není ekonomicky přijatelný pro danou trať, tato míra zajištění vyžaduje další nezbytné přístupy pro zajištění a systematizaci hodnocení a řešení rizika mimo limit této míry, tato míra není dlouhodobě z hlediska provozu schopnosti dopravní cesty akceptovatelná,
60% míra zajištění – vymezuje výhradně havarijní zásahy či krátkodobé postupy, v rámci této míry jsou nezbytná současná opatření pro zajištění provozuschopnosti a bezpečnosti trati.
– přípustná hladina negativního vývoje a důsledku mimořádné události vzhledem ke vzniklým škodám, v tomto MP je tento faktor uveden a definován jen velmi stručně.
Pro potřeby tohoto MP mějme hypotetický skalní zářez, u kterého může dojít ke skalnímu řícení všech objemů dle reálné pravděpodobnosti vývoje na základě dlouhodobých sledování a monitorování skalních svahů, délka posuzované doby je 75 let pro hypotetický zářez. Dle grafu (obsahuje vyjádření 4 proměnných) je možné sledovat pravděpodobnost opadu – řícení dle množství v celé posuzované době. Dále graf vykresluje průběh křivky výše přímých škod řícením konkrétního množství uvolněného materiálu. Hodnota přípustné míry rizika tak vymezuje rozsah přípustného pravděpodobného vývoje řícení uvolněného materiálu ve vazbě na možnou výši přímých škod.
Přípustná míra rizika v úrovni 0% tak vylučuje jakýkoli vývoj v celém spektru pravděpodobného výskytu řícení a vzniklých přímých škod. U této hladiny, v podstatě nereálně je nutné řešit veškerý možný opad uvolněného množství ze svahu.
Přípustná míra rizika v úrovni 1% tak vymezuje svým rozsahem hodnocení v rozsahu pravděpodobného vývoje 0,995 – 0,005. U této hladiny tak není hodnoceno riziko opadu jemného zvětralého množství do velikosti cca víčka od PET lahve a velmi nízko pravděpodobný vývoj řícení blokových až planárních struktur nad 100 m3. Vyloučeným řícením buď mohou vzniknout škody zanedbatelné úrovně, či škody nepravděpodobného rozsahu v povaze k ohroženému prostoru.
Přípustná míra rizika v úrovni 10% již vymezuje svým rozsahem hodnocení v rozsahu pravděpodobného vývoje 0,97 – 0,075. U této hladiny tak není hodnoceno riziko opadu drobného množství do velikosti cca kostky másla a málo pravděpodobný vývoj řícení blokových až planárních struktur nad 55 m3. Vyloučeným řícením buď mohou vzniknout škody v tis. Kč, či škody v desítkách mil. Kč.
Havarijní pásmo je oblast kritického vývoje řícení, kdy je již zcela nezbytný zásah pro snížení rizika a škod. Havarijní pásmo postihuje pouze oblast opadu nad hladinou pravděpodobného vývoje 0,92 – bloky do velikosti cca krabice od bot po vývoj 0,25 – bloky nad 33 m3. Toto pásmo připouští rizikový vývoj cca 30%. Proto je toto pásmo limitním pro hodnocení přípustné míry rizika.
– pravděpodobnost výskytu mimořádné události s dopadem na ohrožení bezpečnosti a ohrožení lidského zdraví, jedná se tak o konkrétní stavovou podstatu nejistoty vzniku mimořádné události v systému vztahující se velmi konkrétně k určitému zdroji či příčině našich budoucích problémů a potíží, která má konkrétní časové a prostorové vymezení
– skalní objektem lze nazývat výchoz skalního masívu či osamělé těleso tvořené horninou, které se vymezuje celkovému charakteru okolního terénu, velikostně je relativní k řešenému území, u souvislých skalních masívů se může jednat o blok o velikosti v řádu 0,5 – 10 m3 u skalních stěn jako jsou například Labské pískovce tak můžeme dokumentovat objekty velikosti v řádu XXX m3.
– svah tvořený horninovým masívem a jeho výchozy bez ohledu na úhel sklonu a morfologii
– u skalních svahů je nutno odlišit stabilitu skalního svahu jako celku a pak stabilitu jednotlivých bloků, jedná se o dvě zcela rozdílná hodnocení a nelze je zaměňovat ani slučovat, na stabilním skalním svahu se může nacházet osamělý nestabilní blok a skalní masív může mít znaky havarijního stavu bez jednoznačného výskytu samostatných labilních bloků, stabilitou se v tomto případě hodnotí náchylnost k pravděpodobnému vývoji vedoucímu k řícení masívu či bloku
– slovní hodnocení skalního svahu jako celku, které vyjadřuje potenciál – pravděpodobnost vývoje nestability a skalního řícení, hodnocení stavu stability je hodnoceno v rámci metodiky Rock Slope Rating – Risk Classification, stav stability je rovněž vyhodnocen v rámci metodiky RSR-RC bodovou stupnicí RSR-PR,
– tvar přirozeného či uměle zbudovaného zemního tělesa se sklonem větším než úhel vnitřního tření zeminy, může být tvořen zeminou či poloskalním svahem s převážně zvětralými polohami původní horniny či ojedinělými výchozy skalního masívu s hlinitým pokryvem, obvykle v úhlu sklonu 30° – 60°
- poměr sil pasivních, které brání sesuvnému pohybu svahu (tření, koheze) k silám aktivním, které tento pohyb vyvolávají (síly tangenciální),(ČSN EN 1997-1), stupeň stability je vždy stanoven na základě autorizovaného geotechnického posouzení stabilitním výpočtem pro konkrétní profil a řešenou konstrukci a podmínky
– tvar zemního, poloskalního či skalního tělesa v určitém sklonu
obrazec kolmý k rovině osy dopravní cesty či pozemního objektu, který vymezuje prostor bezprostředně související s bezpečným a neomezeným pohybem dopravních prostředků a osob. Velikost VBP je příčným uspořádáním staveb ve vazbě na geomorfologickou stavbu skalního či strmého svahu. Vyhrazený bezpečný prostor nelze účelově měnit, zvětšovat na přizpůsobovat
– stavební konstrukce, která vznikne významným odtěžením horniny do předepsaného profilu, zemní těleso vzniklé vytěžením a odstraněním rostlé zeminy (horniny) do úrovně zemní pláně (ČSN 73 6133), zářez může být jednostranný či oboustranný
– nezpevněná látka tvořící značnou část zemského povrchu, pro potřeby tohoto MP je zemina charakterizována hlavně úhlem nitřního tření, kohezí, ulehlostí, konzistencí a směrnou normovou charakteristikou
– hodnocení skalního svahu, u něhož je na základě hodnocených kritérií prakticky vyloučena možnost aktivace svahových deformací přirozenými procesy. Tento stav může být klasifikován u nově budovaných zářezů a skalních svahů či jen na omezených partiích přirozených skalních svahů. Vyhodnocení stabilního stavu u skalních svahů nevyžaduje řešení přístupu monitoringu či sanačních opatření. Změna stavu je velmi nepravděpodobná. Jedná se o nejméně nebezpečný stav s vyloučeným rizikem skalního řícení.
– popisuje stav skalního svahu, který je postižen procesy zvětrání a pravděpodobnost inicializace skalního řícení je nízká až omezená. U skalního svahu dochází k ojedinělým projevům procesů zvětrání – opad drobných částí skalního svahu v podobě drobných úlomků, a velmi pozvolný a pomalý postup zvětrávacích procesů. Stav bdělosti u skalních svahů představuje provádění pravidelné údržby skalního svahu a případnou instalaci základních monitorovacích prvků. Změna stavu bdělosti a zhoršení hodnocení je pravděpodobná pouze z dlouhodobého hlediska. Jedná se o málo nebezpečný stav s nízkým rizikem skalního řícení.
– hodnotí skalní svahy se středním a silným zvětráním skalního masívu, s výraznou destabilizující činností vegetace a s vlivem srážkové vody či vody v puklinovém systému. Ve skalním svahu se nachází partie, které mohou být potencionálně rizikové a s mírně zvýšenou pravděpodobností nelze vyloučit iniciaci skalního řícení v případě mimořádných událostí a velmi závažných změn krátkodobých klimatických podmínek. Zásadní vliv na hodnocený stav má vliv vegetace ve skalní stěně, expozice skalního svahu, stav zvětrání masívu a morfologická stavba v povaze na lokalizaci ohroženého prostoru. Hodnocený skalní svah v podmínečně labilním stavu je vhodné udržovat pravidelnou údržbou skalního svahu, či maloplošnou realizací základních ochranných opatření a instalací základních monitorovacích prvků. Jedná se o středně nebezpečný stav se zvýšeným rizikem skalního řícení, které však může být inicializováno v případě ojedinělých mimořádných událostí.
– popisuje skalní svahy, které jsou silně narušeny zvětrávacími procesy, mají výraznou morfologii a dochází u nich k častému projevu nestability – opad malých úlomků, výrazná destabilizující činnost vegetace a vliv srážkové vody či vody v puklinovém systému na narušení skalního svahu. Velmi často jsou takto hodnocené svahy dotčené předchozí antropogenní činností, zvláště při budování dopravních cest a občanské zástavby. Míra zvětrání a narušení vlivem použitých střelných prací dosahuje větších hloubek. Tyto svahy často trpí absencí údržby. Ve skalním svahu je možné lokalizovat i osamocené skalní bloky, které jsou na hranici stabilního a labilního stavu. Kriticky labilní stav hodnotí ty skalní svahy, které mají zvýšený výskyt narušených partií s četnými projevy opadů fragmentů zvětralých ze skalního masívu. Partie skalního masívu mohou být do labilního až nestabilního stavu uvedeny nadprůměrnými srážkami, mimořádnou změnou klimatu (povětrnostní podmínky, časté a výrazné střídání mrazových cyklů) nebo v kombinaci s nahodilým pohybem zvěře či osob ve skalním svahu. Skalní svahy hodnocené do kriticky labilního stavu vyžadují přímé řešení přístupu ke snížení bodového hodnocení stavu – provedení nezbytných základních sanačních prací a zahájení plánování systémových opatření pro zajištění vyhovujícího stavu kupříkladu podmínečně labilního. Skalní svahy takto hodnocené mají velmi vysokou pravděpodobnost iniciace skalního řícení a jedná se tedy o velmi nebezpečný stav, který může být vlivem exogenních činitelů změněn na havarijní stav.
– je hodnocený stav skalních svahů, kdy panuje akutní nebezpeční skalního řícení. To může být inicializováno nepatrnou změnou podmínek a exogenních činitelů. Narušené partie skalního svahu a také jeho dílčí partie či osamocené bloky jsou již v labilním stavu a je velmi vysoká pravděpodobnost události skalního řícení. Spouštěcí mechanismy řícení jsou stejné jako u stavu kriticky labilního, jen jsou umocněny mírou zvětrání a narušení skalního svahu. Tento stav vyžaduje bezodkladné zahájení sanačních prací pro zajištění ohroženého prostoru. Jedná se zde již o stav s nepřijatelným rizikem skalního řícení a dopady na zdraví osob a majetku. Havarijní stav je slovní hodnocení stavu skalního či strmého svahu. Nelze zaměňovat za HAVÁRII – vznik mimořádné události.
– generelní sklon patří u skalních svahů k nejvýznamnějším a velmi výrazným parametrům pro hodnocení stavu skalních svahů. Generelní sklon skalních svahů vypovídá o jeho původu, genezi, vlivu antropogenní činnosti a povaze masívu v případě progrese zvětrání skalního svahu ke vzniku skalních řícení. Jedná se o parametr, který je dílčím projevem přírodních geologických procesů v případě přirozeného skalního svahu a projevem stávající či bývalé činnosti člověka u skalních zářezů či odřezů. Možnost změny generelního sklonu svahu přímým zásahem je značně omezená. Ať už z ekonomického, stavebního či jiného hlediska. Generelní sklon je nutno uvažovat jako proloženou přímku resp. rovinu posuzovaným místem - řezem skalního svahu v celé posuzované výšce skalního svahu od paty po horní hranu skalního svahu, lokální tvarové a sklonové poruchy nejsou uvažovány. Určení generelního sklonu svahu může být v terénu problematické. Nejde o přesné určení sklonu, je vhodné přemýšlet o celkové podobě sklonu svahu dle uvedených grafických pomůcek jednotlivých variant a jejich hodnocení v a v systému NEMETON 2013.
Sklon svahu je možné určit z přesného geodetického zaměření paty a horní hrany skalního svahu či pomocí ručních měřících prostředků - laserového dálkoměru,svinovacího metru, fotogrammetricky, či je sklon svahu možné určit poměrově k výšce pozorovatele. Drobné a malé lokální výchozy či změny sklonu v lokálním rozsahu nemají vliv na hodnocení sklonu svahu jako celku. Generelní sklon svahu je členěn do šesti variant podlevýznamu a vlivu na hodnocený stav skalního svahu - méně jak 35°; 35°- 50°; 50°- 75°; 75° - 85°; více jak 85° s převisy členitosti do 0,5 m a více jak 85° s převisy členitosti nad 0,5 m.
– Výška skalního svahu je rovněž jedna z nevýraznějších charakteristik hodnocení stavu skalního svahu. Výšku skalního svahu je nutno posuzovat od viditelné paty skalního svahu až po viditelnou horní hranu svahu. V případě, že skalní svah přechází v zemní svah, posuzuje se výška svahu po přechod těchto morfologických rozhraní. V případě výskytu lokálních přerušujících partií je svah hodnocen jako celek. Dělení a členění skalního svahu na dílčí výšky je možné jen ve velmi odůvodněném případě. Ty se v ČR vyskytují jen ojediněle. Ačkoli jednoznačně neplatí úměra, čím vyšší skalní svah, tím vyšší tendence k nestabilitě skalního svahu, je však obecný předpoklad, že čím větší celková výška skalního svahu, tím hlouběji proběhla ve skalním svahu eroze a tím déle jsou zvláště jeho nejvyšší partie vystaveny působení exogenních geologických činitelů se značným dopadem na míru rozvolnění horních partií skalního svahu a tím na stav skalního svahu. Přírodní geologické procesy, jež zformovaly hodnocený skalní masív, předurčily jeho stavbu a výšku. Povaha a blízkost či přímá kolize s výstavbou člověka také ovlivňují chování skalního svahu ve vazbě na jeho výšku. Výšku skalního svahu je nutno posuzovat pomocí poměrových prvků či přesným zaměřením v místě skalního svahu. Vhodné je použití geodetického zaměření. Pro terénní měření je však kladen důraz na schopnost relevantně odhadnout výšku svahu případně i za pomocí vysvětlujících kreseb v systému NEMETON 2013. Pro hodnocení stavu jsou definovány skupiny výšky skalního svahu dle nejčastější morfologické stavby. Pro hodnocení stavu není potřeba definovat přesnou výšku skalního svahu, ale vybrat odhadovaný interval posuzované výšky skalní stěny ze zadaných šesti variant výšky skalního svahu. Výška skalního svahu přímo nespecifikuje vliv na stabilitní poměry skalního svahu. Výška skalního svahu je jedna z nevýraznějších charakteristik hodnocení stavu skalního svahu. Je nutno ji posuzovat od viditelné paty skalního svahu až po viditelnou horní hranu svahu. V případě, že skalní svah přechází v zemní svah, posuzuje se výška svahu po přechod těchto morfologických rozhraní. V případě výskytu lokálních přerušujících partií je svah hodnocen jako celek. Dělení a členění skalního svahu na dílčí výšky je možné jen ve velmi odůvodněném případě. Ty se v ČR vyskytují jen ojediněle. Výška skalních svahů je členěna pro potřeby hodnocení stavu skalního svahu do šesti variant - méně jak 3 m; 3 - 8 m; 8 - 15 m; 15 - 25 m; 25 - 75 m a více jak 75 m.
– geomorfologická stavba hodnotí členitost skalního svahu a povahu od paty skalního svahu a také navazující horní hranu skalního svahu. Popisovaná geomorfologická stavba skalního svahu má vliv na charakter skalního řícení a také na předpoklady inicializace skalního řícení. Vlastní členitost skalního svahu výrazně ovlivňuje i charakter náchylnosti částí skalního masívu ke ztrátě stability. Geomorfologická stavba posuzovaných skalních svahů velmi často koresponduje s antropogenní činností a to buď stávající či minulou při výstavbě dopravních cest, občanské a průmyslové výstavby. Hodnotící kritérium popisuje vazbu na stavbu a povahu spodních partií skalního svahu a její horní části. V rámci sledování a mapování povahy morfologie byly popsány tři základní typy podle případného chování uvolněného objektu při skalním řícení, jeho trajektorie pádu, možnosti strhávání dalších partií skalního svahu a pohybu v dopadovém prostoru. Povaha stavby území nad skalním svahem je rovněž limitující pro hodnocení stavu. Členitost skalního svahu poukazuje na jeho geologickou stavbu a genezi s přímým vlivem převážně antropogenních vlivů. Pro hodnocení stavu skalního svahu jsou definovány tyto varianty hodnoceného kritéria - spodní partie svahu je tvořena zemním svahem, za horní hranou vlastního skalního svahu přechází opět v zemní svah; skalní stěna tvoří jediný morfologický celek od paty po horní hranu, za horní hranou svahu může mírně přecházet v zemní svah; skalní svah je od paty sklonově členitý s přímým přechodem do poloskalního až zemního svahu, horní hrana svahu není zřetelná.
- stav zvětrání a narušení skalního svahu se pro potřeby hodnocení dle metodiky RSR popisuje na základě makroskopicky zjistitelných a dokumentovatelných znaků. Míra zvětrání a povrchového narušení horninového masívu se v základním hodnocení popisuje poměrem celistvých partií skalního masívu ve spojitosti na stav a rozevřenosti puklinového systému, s rozsahem a četností narušených částí a bloků, s hodnocením jejich plošného zastoupení a odloučení od mateřského masívu. Pro popis stavu masívu bylo definováno slovní hodnocení dle základních znaků stavu horninového masívu s ohledem na možnost nasazení a použití metodiky i v případě bez možnosti provedení zkoušek pevnosti v prostém tlaku či určení pevnosti jinou metodou. Navíc specifikace pevnosti horniny je v případě různě zvětralého horninového masívu nevypovídajícím faktorem. Hodnocení stavu masívu je tak nezávislé na typu a druhu horniny. Je posuzován aktuální stav plošného narušení masívu. Pro popis svahu skalního svahu tedy není nutná podrobná dokumentace a klasifikace dle normových geologických metod. Pro doprovodné zjištění stavu masívu a informativní pevnosti horniny a masívu je případně možné využití geologického kladívka. Skalní masív je hodnocen v šesti variantách na základě makroskopických popisných znaků, které jsou definovány tak, aby co nejvýstižněji popisovaly situaci stavu narušení skalního masívu. Při hodnocení stavu masívu je důležité hodnotit plošný rozsah makroskopicky zjistitelných poruch masívu, poměrné rozevření puklinového systému, plošný rozsah částí a bloků, které jsou odděleny od mateřského masívu. U hodnocení stavu masívu není předmětem specifikace typ horniny, ale vizuální popis hodnoceného svahu dle jednotlivých variant tohoto kritéria. Kritérium je pro celkové hodnocení stavu významné a slovní popis byl specifikován s přihlédnutím k obecně používaným hodnocením hornin s vazbou na nutnost popisu skalního svahu bez možnosti bližšího kontaktu s horninovým masívem – skalní svah je makroskopicky celistvý, puklinový systém je uzavřený; skalní svah je makroskopicky celistvý s lokálním výskytem poruchových partií; skalní svah je poměrně celistvý s maloplošným výskytem málo výrazných poruchových partií; skalní masív je celistvý jen v lokálním rozsahu, maloplošné zastoupení významných poruchových partií; skalní masív postižen plošně výraznými poruchami, jen lokální výskyt kompaktního materiálu, části masívu jsou viditelně odděleny od mateřské části; skalní masív je silně až extrémně porušený na jednotlivé fragmenty a části až charakteru štěrku.
– Narušení skalního masívu plochami nespojitosti, podél kterých následně dochází k projevům nestability skalního masívu, je opět jedním z klíčových faktorů stavu skalního svahu. V horninovém prostředí je možné sledovat hned několik systémů ploch nespojitosti. Jedná se o odlučné plochy dané genetickým vývojem horniny, tektonickým porušením a diskontinuity vzniklé postupným zvětráním horniny. Pro potřeby základního hodnocení byly definovány popisné varianty ploch odlučnosti a jejich hustoty. Hustota diskontinuit popisuje měřitelnou průměrnou vzdálenost viditelných projevů ploch odlučnosti. Zde platí, že čím větší hustota, tím více je masív narušen plochami odlučnosti. Hustota ploch odlučnosti skalního masívu se definuje jako průměrná vzdálenost těchto ploch a to v určených intervalech vytvořených a modifikovaných pro potřeby metodiky RSR. Tyto intervaly a jejich specifikace přímo neodpovídá normě ČSN EN ISO 14689-1, ale má stejný charakter popisu, jen s jinými mezemi hodnocení. Ty byly definovány na základě možnosti kvantifikace kritéria v terénu na základě místně přístupných měřítek, jako jsou části lidského těla či běžně dostupných poměrových pomůcek. Toto kritérium představuje jeden z přirozených projevů degradace a porušení horninového masívu a nelze jej sanačními zásahy jakkoli změnit. Při hodnocení tohoto kritéria se hodnotí celková míra zastoupení hustoty dokumentovaných ploch odlučnosti v povaze k celé hodnotící ploše. Lokální partie mohou vykazovat vyšší či menší narušení, je však zásadní se při hodnocení věnovat celku s mírou zastoupení hodnocené varianty kritéria ve více jak 75% rozsahu skalního svahu. Také při hodnocení tohoto kritéria není možné použít interpolace a stanovení průměrné hodnoty ze všech dokumentovaných ploch odlučnosti. Jedná se o subjektivně hodnocené kritérium. U tohoto kritéria se vyšetřuje hustota – vzdálenost ploch odlučnosti celku horninového masívu, která však může být podle geologických dispozic a morfologie hodnoceného skalního svahu proměnlivá. Pokud je v rámci hodnoceného svahu zjištěna lokální porucha, která však v celkovém poměru zajímá max 5% rozsahu hodnoceného svahu, nebývá tato porucha zásadní pro hodnocení celého svahu. Není nutné specifikovat přesné vzdálenosti. Pro potřeby metodiky hodnocení stavu skalního svahu je plně postačující zatřídění hodnoceného skalního svahu dle tohoto kritéria do jedné z šesti variant - více jak 800 mm; 250 - 800 mm; 75 - 250 mm; 75 - 250 mm - se sekundárním výrazným systémem odlučnosti; 20 - 75 mm; méně jak 20 mm.
– Nestabilita skalních svahů a bloků je výrazně ovlivněna systémem ploch odlučnosti. Inicializace skalního řícení dochází podél nejvýraznějšího a nejkritičtějšího systému ploch odlučnosti. K oslabení skalního masívu a vývoji nestability dochází podél predisponovaných ploch odlučnosti, které ve vazbě na genezi, tektonické procesy či zvětrání se rovněž projevují sklonem těchto odlučných ploch v povaze k vlastnímu skalnímu svahu. Horninový masív se prakticky nikdy v přirozeném stavu nevyskytuje jen s jediným sklonem ploch odlučnosti. Na místě je možné vždy vyšetřit alespoň dva hlavní systémy, které předurčují charakter porušení skalního svahu. Sklon ploch odlučnosti pro hodnocení stavu skalního svahu hodnotí sklon roviny hlavního odlučného systému od vodorovné, podél které je ve skalním svahu možné sledovat vývoj svahových deformací. Ačkoli je hodnocený skalní masív postižen často několika různě orientovanými systémy ploch odlučnosti, pro hodnocení stavu skalního svahu je klíčová povaha mechanismu porušení a vyvolání nestability. Specifikovaná hodnotící kritéria pro popis sklonu hlavních odlučných ploch jsou kvantifikovány podle nejčastějšího vývoje na našem území s vazbou na povahu svahové poruchy hodnoceného skalního svahu. Hodnocený sklon ploch odlučnosti není nutné na místě posuzovat široce z akademického hlediska. Je postačující vyšetřit základní mechanismus opadu a vývoje svahových poruch. Každý hodnocený sklon ploch odlučnosti má jednoznačný vliv na charakter porušení, tvorbu případných převisů, dispozice pro náhlá skalní řícení či jen rizikový pravidelný opad zvětralých částí a další nesčetné projevy porušení skalního svahu. Hodnocené kritérium patří mezi hlavní faktory porušení skalního masívu.
Jakýmkoliv sanačním zásahem není v podstatě ani možné tento parametr změnit či eliminovat, pouze omezit. Definované varianty tohoto kritéria jsou - skalní svah s viditelným výrazným všesměrným systémem puklin; hlavní puklinový systém je ukloněn -15° až -75° - do svahu; hlavní puklinový systém je ukloněn -15° až +15°; hlavní puklinový systém je ukloněn +15° až +75° - ze svahu; hlavní puklinový systém je ukloněn +75° až 90° až -75°; skalní svah bez výrazného systému puklin.
– vliv vody na stav skalních svahů je jeden z neprávem podceňovaných faktorů zásadně ovlivňující stav a stabilitu skalních svahů. Přítomnost vody v puklinách, erozní činnost vody na povrchu, projevy krasové a pseudokrasové činnosti, voda infiltrovaná z atmosférických srážek nebo také voda z projevů lidské činnosti, to vše je nutné hodnotit jako výrazně nebezpečný jev, jehož význam a projev je celoroční. Působení expanze mrznoucí vody v puklinovém systému či pórech je v povaze ke stabilitě skalního svahu zcela neoddiskutovatelné. Jedná se v podstatě o jev zcela zásadní na chování skalního svahu. Led má cca o 10% větší objem než voda. Vliv vody na stav skalních svahů je nutné posuzovat nejen s ohledem na aktuální roční období, kdy je hodnocení prováděno, ale také na celoroční vliv vody a její aktivitu na skalní svah. V červenci je většinou přes porost velmi těžké sledovat projevy vodní aktivity, avšak v zimním období může ve skalním svahu docházet k zamrzání i nepatrného množství vody z nasyceného puklinového systému a k tvorbě malých či významných ledopádů (rampouchů). Ačkoli sanačními zásahy lze omezit vliv erozní činnosti vody, celkově lze jen za použití velmi náročných opatření eliminovat celkový vliv vody na stav skalních svahů. Proces degradace skalního svahu a četnost opadávání je významnou měrou ovlivňován právě přítomností vody ve skalním svahu a její aktivitou. Hodnocení skalního svahu s ohledem na vodní aktivitu je klasifikováno v šesti variantách: - bez viditelného projevu, lokálně či plošně vlhké, v zimě zamrzání v puklinách bez projevu na povrchu; silné erozní působení vody, lokální výrony z puklin, vodní aktivita svahu vázána na srážky; významné výrony vody z puklin, nahodilá silná erozní činnost či trvalá povrchová aktivita vody, v zimě zamrzání skalní stěny ledopády.
– Mezi určená kritéria hodnotící stav skalního svahu je nutné zohlednit také vliv orientace skalního svahu vůči světovým stranám. Patří ke snadno stanovitelnému kritériu,kdy základním hodnocením je expozice teplá nebo studená. Czudek (1997) rozlišuje expozici svahu na studenou v případě orientace svahu k severozápadu, severu, severovýchodu a východu. Expozice teplá - s významným osluněním - s orientací k jihovýchodu, jihu, jihozápadu a západu. Expozice svahu pro potřeby hodnocení stavu skalního svahu dle metodiky RSR je rovněž popisována i ve vazbě na zakrytí skalního svahu lesním porostem či budovami. Důležitým faktorem, který se v rámci kritéria expozice skalního svahu hodnotí, je i vliv nadmořské výšky a průměrný průběh zimního období. Na svazích s teplou expozicí dochází k intenzivnějšímu odtávání sněhové pokrývky či razantnějšímu rozmrzání vody a následnému opětovnému nočnímu zamrzání. Studená expozice má menší rozdíly mezi denními a nočními teplotami a dopad na rozmrzání a opětovné zamrzání vody. Mrazové cykly mají zásadní vliv na rychlost a rozsah zvětrání skalního svahu. Toto kritérium je svým charakterem velmi specifické a v podstatě lidskou činností neovlivnitelné. Kombinací orientace vůči světovým stranám, odkrytí skalního svahu a četnost mrazových cyklů je toto kritérium hodnoceno ve 4 variantách - expoziční typ 1 - studený; expoziční typ 2 – studený; expoziční typ 3 – teplý; expoziční typ 4 – teplý.
– Vegetace ve skalním svahu může být činitelem, který zásadně ovlivňuje erozi ve skalním svahu a také jeho celkový stav. V širším rozsahu však vegetace přispívá k silnému narušení skalního svahu a zhoršuje jeho stav. Zásadní vliv na stav skalních svahů má především narušující činnost kořenového systému od křovin přes drobný nálet až po vzrostlé stromy, jejichž kořeny zasahují do velkých hloubek. Kořenový systém způsobuje rozevírání puklinového systému a v navazující kombinaci s vlivem vody a mrazu se jedná o nejdynamičtější proces v degradaci skalních svahů. Vegetace tak zcela zásadním způsobem ovlivňuje stav skalních svahů. Projev vlivu vegetace na skalní svahy je důsledkem omezení či absence údržby skalních svahů. Hustý vegetační kryt v podobě křovin, náletu a stromů velmi často skrývá podceňovaná rizika pro aktivaci skalního řícení. Kořenový systém náletových dřevin a vzrostlých stromů nijak ke stabilitě a dobrému stavu skalního stavu nepřispívá. Hodnocený vliv vegetace na skalní svahy závisí na zastoupení porostu a na jeho rozsahu a hustotě ve skalním svahu. Hodnocené kritérium však patří mezi ty faktory, které lze pravidelným přístupem či sanačními zásahy výrazně omezit či zcela vyloučit. Proto je toto kritérium svým dopadem na hodnocení stavu skalních svahu klíčové. Ve čtyřech variantách tohoto kritéria je možné sledovat i možnost základního sanačního zásahu a zlepšení hodnocení stavu skalních svahů.
Varianty tohoto kritéria jsou definovány v uvedeném rozsahu a popisu - bez vegetace či s ojedinělými křovinami; vegetací porostlé v lokálním rozsahu, či část plochy skalního masívu porostlá křovinami a drobným náletem; hustě porostlé náletem a křovinami, větší část skalního masívu je dokumentovatelná; silně celoplošně porostlé vegetací, znemožňující větší dokumentaci skalního masívu.
– opad částí zvětralého skalního svahu je hlavním projevem narušení a zvyšující se pravděpodobnosti skalního řícení. Opad je projevem rozvolňování masívu skalního svahu vlivem zvětrání a exogenních činitelů. Opadem je pro potřeby hodnocení tohoto kritéria brán jakýkoli projev skalního řícení či projevu sesypávání, odvalování či prostý pád částí skalního masívu k patě svahu či do ohroženého prostoru skalního svahu. Velikost fragmentů není předmětem hodnocení. U častých a neustálých projevů opadu je možné sledovat padání drobných částí skalního svahu do velikosti cca 250 mm. Velikost fragmentů nad 250 mm je většinou projevem většího narušení skalního svahu, respektive skalního řícení. Opad je možné charakterizovat i jako měřitelný posun a či změna polohy monitorovaného skalního bloku v rámci dlouhodobého monitoringu. Tak jako je možné klasifikovat opad i v místech, kde není dokumentován opad či skalní řícení, ale je dlouhodobě prováděn monitoring skalních svahů.
Jakýkoli dokumentovaný či pamětný projev řícení v jakékoli formě, je důvodem hodnocení tohoto kritéria. Hodnocení skalního svahu dle specifikace četnosti opadu je náročné na lokální kvantifikaci a objektivní sledování řešeného okolí skalního svahu, na hodnocení množství napadaných úlomků, na rozsah plochy z předpokládaných poruchových partií skalního svahu. Také toto kritérium patří mezi markantní projevy narušení skalního svahu a lze jej stejně jako u vlivu vegetace pravidelným přístupem či sanačními zásahy výrazně omezit či zcela vyloučit. Proto je toto kritérium svým specifikovaným a měřitelným projevem na hodnocení stavu skalních svahu klíčové v těchto variantách - bez zaznamenaného opadu; ojedinělý opad – dokumentováno 1 x za 25 let; zřídkavý opad - opadávání je dokumentováno 1x za 5 let; pravidelné - po zimním období a po vydatných srážkách; časté - neustálý opad.
- Toto kritérium je svou povahou možné klasifikovat mezi rizikové faktory. Avšak z dlouhodobého sledování a hodnocení skalních svahů se jedná o nepřímý a klíčový faktor pro hodnocení stavu skalních svahů. Povaha vzdálenosti paty skalního svahu na ohrožený prostor většinou vychází z původu vlastního hodnoceného ohroženého prostoru. Většina ohroženého prostoru byla realizována přímým zásahem do skalního masívu s vytvořením nového svahu. Vlastní způsob realizace nového svahu pro zářez či odřez skalního svahu má také vliv na narušení stavu masívu. Filosofie použití tohoto kritéria pro hodnocení stavu skalního svahu vychází také z možnosti změny stavu tohoto kritéria sanačním zásahem. Příkladně instalace dočasné ochranné bariéry z nákladních vozů na koleji přilehlé ke skalnímu svahu může umožnit sice omezený, ale relativně bezpečný provoz na ohrožené trati. Kritérium vzdálenosti paty skalního svahu od ohroženého prostoru je pro hodnocení stavu specifické, hlavně z povahy interakce jak přírodních geologických podmínek, účinků exogenních činitelů, tak z povahy vlastního ohroženého prostoru. Jedná se o kritérium, které je možné velmi rychle a účinně ovlivnit technickým zásahem v případě řešení havarijního stavu či prvků trvalého zajištění. Pro toto kritérium je definováno 6 variant hodnocení stavu ve vazbě na měřitelnou vzdálenost od paty svahu - více jak 20 m; 20 - 15 m; 7,5 - 15 m; 3 - 7,5 m; 1,5 - 3 m; méně jak 1,5 m.
www.strixchomutov.cz